Piccolomini, Enea Silvio: Historie česká / Historia Bohemica

Popis

Autorem Historie české (Historia Bohemica), po dlouhou dobu od svého vzniku v roce 1458 vůbec nejúspěšnějšího díla o starých českých dějinách, je významný italský humanista a politik Enea Silvio Piccolomini (1405-1464). Působil v diplomatických službách Fridricha III., působil jako biskup v Terstu a Sienně, později se stal kardinálem a nakonec papežem Piem II. Podle Bohuslava Balbína, význačného českého historika 17. století, se jen málo národům dostalo té cti, že jejich dějiny sepsal papež. Autograf Historie české se nedochoval, poprvé byla vydána v Římě roku 1475, v době, kdy pohusitské české země stále ještě přitahovaly pozornost celé Evropy. Dílo upoutává nejen množstvím údajů a reálií, historických odboček a zajímavostí, ale i vybroušeným, čtenářsky vděčným stylem a vytříbeným jazykem. Enea Silvio si uvědomoval závažnost vývoje české hereze po husitství, což vyjádřil i v dedikaci své Historie české aragonskému králi Alfonsovi:

Enea Silvio: Historie česká, Praha: KLP, 1998, str. 7:
Třebaže jsou v české historii staré události hodné paměti, pokládám za významnější věci nové, které jsou jednak nepochybné, jednak pozoruhodné. Podle mého mínění není žádné království, ve kterém by v naší době došlo k tolika změnám, tolika válkám, porážkám i zázrakům, kolik nám jich ukázaly Čechy.

První moderní český překlad je vydáván paralelně s latinským originálem, dosud přístupným jen v rukopisech a starých tiscích. Pro snadnější orientaci jsou v textu uvedeny názvy kapitol, na něž však byla Historie rozdělena až dodatečně, péčí pozdějších humanistických učenců. Kniha je opatřena obsáhlou českou a anglickou úvodní studií význačného českého medievisty Františka Šmahela, který v ní načrtl portrét Enea Silvia, věnuje se jeho vztahu k českým zemím a zdrojům, z nichž čerpal pro své dějepisné dílo, a zabývá se recepcí Historie české v průběhu pěti staletí. Edice je doplněna a česko-latinským jmenným rejstříkem.

Martin Nodl, Lidové noviny 29. 8. 1998:
Protože na konci 20. století získala ediční praxe punc hyperkritičnosti, čtenář nedostává do rukou kritické vydání Enéovy Historie české – bylo by totiž neúnosně obsáhlé a vyžádalo by si několika let textově srovnávací práce. Přesto jde o co nejautentičtější zachycení Eneova textu, neboť je založeno na znění několika rukopisů a starých tisků. Na rozdíl od Emlerova vydání Historie české editoři (Dana Martínková, Akena Hadravová a Jiří Matl) k latinskému znění připojili překlad do moderní češtiny…

Celá recenze