Sýkora, Pavel: Claudio Monteverdi: Souboj Tankreda s Klorindou. Mezi manýrismem a barokem

Popis

Tato práce se na příkladu jedné kompozice – Combattimenta di Tancredi et Clorinda Claudia Monteverdiho z roku 1624 – snaží poukázat na problematičnost a významovou mnohovrstevnatost epochy okolo roku 1600. Za klíčové považuje autor při této analýze pojmy manýrismus a baroko, které chápe jako labilní, zaměnitelné a vzájemně se prostupující.

 Monteverdiho Souboj Tankreda s Klorindou, který vznikl na konci manýristické epochy, v sobě zahrnuje prvky manýrismu i nastupujícího baroka. Pro manýrismus svědčí např. nejednoznačné formální zařazení kompozice, související s destrukcí starých a vznikem nových forem, případně s mutací renesančních struktur v barokní. Combattimento obsahuje prvky renesančního madrigalu, stejně jako dobové novinky, označované jako stile rappresentativo, nebo rodícího se oratoria. Na scénu uvádí nový výrazový prvek, nazvaný stile concitato, který sice pronikl ojediněle i do německé hudby, avšak je spjat – až na výjimky – s epochou manýristickou. Zároveň je toto dílo hodnoceno i s přihlédnutím k literární předloze, protože v období jeho vzniku stále ještě dominuje sloh vokální. Monteverdi zhudebňuje text, který bývá považován za manýristický – epizodu z Osvobozeného Jeruzaléma (1576) Torquata Tassa. A jak říká autor na závěr, „Combattimento se pohybuje mezi manýrismem a barokem. Jednoznačné zařazení není možné – avšak ani podstatné.“

Kniha je doplněna rejstříky osobním, místním a výběrovým věcným a dvěma textovými přílohami v originální italštině a latině a českém překladu:
– Torquato Tasso: Gerusalemme Liberata, canto XII, stanze 52-68, paralelně otištěné verze Monteverdiho a Tassův originál,
– Claudio Monteverdi: Audi coelum (Vesperae Beatae Mariae Virginis).

Z ohlasů:
Jiří Sehnal, Hudební věda 51 (2014), č. 1-2, s. 191:
„Pavel Sýkora si předsevzal zkoumat, jak se zejména rysy literárního manýrismu odrazily v podivuhodné, svým způsobem ojedinělé skladbě Combattimento di Tancredi e Clorinda od Claudia Monteverdiho z roku 1624. Monteverdi, podobně jako řada jeho současníků, s oblibou zhudebňoval texty z Osvobozeného Jeruzaléma od Torquata Tassa, kterému literární historie přisuzuje některé rysy manýrismu. Tassova literární předloha je Sýkorovi východiskem, které se snaží uvést do souvislosti s myšlenkovým světem 16. století. Zdá se, že ho z moderních autorů nejvíce ovlivnil Wylie Sypher, ale musí se vyrovnávat s dalšími osobnostmi, zvláště s tak významným teoretikem, jakým byl Max Dvořák. Rysy manýrismu se dají podle Sýkory heslovitě vyjádřit pojmy strach, subjektivita, erotika a smyslnost v protikladu k duchovnosti, individualismu, uchylujícímu se do samoty, k destrukci formy a míšení (neurčitosti) stylů. Zajímavý je výklad o smyslu echa v Monteverdiho Orfeovi a v Mariánských nešporách (1610). “