Jiří Pavlík: Zvuková estetika v literární teorii a kritice Dionýsia z Halikarnássu S překladem spisu Dionýsia z Halikarnássu O slovní synthesi

198 

Kniha přínáší český překlad díla řeckého historika a literárního kritika Dionýsia z Halikarnássu z konce 1. století před Kr.

Skladem

Popis

Publikace vychází z autorovy disertační práce a zabývá se pojetím literárního stylu, které řecký historik a literární kritik Dionýsios z Halikarnássu (konec 1. století př. n. l.) vyložil v díle De compositione verborum. Toto pojetí je založeno na hledisku uspořádání slov v textu (tzv. synthesis).

Úvodní studie analyzuje tři koncepce synthese, které se v De compositione verborum objevují, a věnuje se především poslední z nich, na které Dionýsios založil svůj klasifikační systém synthesí neboli harmonií a která spočívá v estetických hodnotách akustických vjemů a omezuje styl na fonetické a rytmické vlastnosti textů.

Studie se týká i rétorické teorie, stylistiky i dějin literární kritiky, poskytuje přehled moderního bádání o jednotlivých otázkách a prezentuje problematiku synthese v kontextu soudobého zájmu o helénistickou eufonickou poetiku.

Součástí publikace je komentovaný český překlad Dionýsiova spisu De compositione verborum (O slovní synthesi).

Kniha je doplněna anglickým resumé, bibliografií a jmenným rejstříkem.

Ján Bakyta, Auriga. Zprávy Jednoty klasických filologů (2011), 53, s. 181-182:
Překlad (s. 109-180) sám o sobě je rozhodně přínosný i pro čtenáře znalé řečtiny. Četba díla v originále vyžaduje totiž znalost specifické řecké terminologie, k níž Pavlíkův překlad poskytuje základní klíč. Technická stránka překladu byla v jistém ohledu poměrně náročná a řešení, které J. Pavlík zvolil, je podle mého názoru velmi vhodné. Citáty z antických děl, které Dionýsios rozebírá nebo uvádí, aby jimi ilustroval teoretický výklad o kombinaci jednotlivých hlásek, slov, kól a period, nelze překládat. V textu jsou proto citovány řecky a v poznámkách pod čarou je uveden jejich český překlad (sémantická stránka textu je totiž leckde v rámci spisu taktéž důležitá) a přepis alfabety do latinky. Umožní-li nakladatelé i v budoucnosti v překladech z řečtiny používat podobně složitý aparát, lze to jenom přivítat.
Poznámky pod textem překladu přinášejí i další informace k významu textu (upozornění na místa, jejichž výklad je sporný, a na důležitější textověkritické zásahy moderních editorů), ale nejde o plnohodnotný komentář. Jeho úlohu přebírá úvodní studie, která je podle mého názoru dokonce poutavější než samotný Dionýsiův text. Zatímco antický autor především ke konci svého spisu při ilustraci jednotlivých druhů synthese (termín je v knize ponechán nepřeložen) svůj výklad neúměrně prodlužuje – a je to výklad, do kterého pravděpodobně nemůže plně proniknout nikdo, jehož mateřšinou není některá varieta starověké řečtiny a kdo neprošel dobovou rétorickou výchovou –, J. Pavlík těmto pasážím mnoho pozornosti nevěnuje (kapitola 7.1, s. 85-90/92) a zabývá se i v případě zbytku textu spíše domnělými nebo skutečnými rozpory v Dionýsiově argumentaci a místem, které autor z Halikarnássu zaujímá v dějinách antické rétoriky a literární kritiky.